Novinky

30.10.10 MČR Dogtrekkingu a Lenka

Mistrovství České republiky pro rok 2010 v dogtrekkingu již má své vítěze.
Jindra v kategorii DTM 2 (muži nad 40let) skončil v letošní sezóně na celkovém 20. místě z 41 hodnocených mužů. Gratulujeme!

Musím dodat, že až na dvacátém místě skončil Jindra hlavně kvůli mě. Letos jsem se totiž poprvé postavila na start také. A hned dvakrát a vždy v kategorii MID. Jindra, který však měl velké obavy z mého orientačního nesmyslu se tak dvakrát vzdal účasti ve své longařské skupině a na akcích "Krušnohorci v českém středohoří" a "Jednooký vlk Vysočina" mě doprovodil. A za toto jsem mu vděčná, neboť bych možná po českých luzích a hájích bloudila dodnes...
Jako vzpomínku a pro ty, kdo ještě nečetli, znovu zveřejňuji svůj článek.

Dolezla jsem... aneb 48 za 11 :-)
Mé zvláštní pocity, že jsem to se svým rozhodnutím zúčastnit se 7. ročníku Krušnohorského dogtrekkingu v kategorii MID opravdu trochánku přehnala, mě poslední dny pronásledovaly od rána do večera a ve snech taky!
V pátek odpoledne jsme s Jindrou, Holly a Kirou dorazili na registraci do Terezína. Vjela jsem do zapadlé ulice před pořadatelský kemp Kréta rychlostí blesku, abych záhy zjistila, že není kde zaparkovat, natož se s autem nějak otočit. Za mého i Jindrovo pokřikování „lehni, lehni“ jsem se při couvání dlouhou ulicí s dlouhým autem s tmavými skly snažila přes těšící se psy něco vidět a nikoho nepřejet. Přejela jsem! Přejela jsem výstražný trojúhelník umístěný tak, aby nikdo nemohl zaparkovat přesně na tom místě, kde já zaparkovala. Ozval se výkřik a majitelka zničeného trojúhelníku několika výstižnými a nepublikovatelnými slovy lamentovala nad svou ztrátou….
A protože v kempu Kréta se ještě nenácházela ta pravá registraci se věnující osoba, vydali jsme se na obhlídku do města. Na náměstí v Terezíně jsme usedli na lavičku, neboť Jindra si neustále pohrával se svou navigací a kontroloval správnost souřadnic a já se rozhlížela po neutěšeném okolí. Dóóóbrýýý dééén, ozvalo se. Jááá na něéěé nééébudu šáááhat. Před námi stanul chlap jak hora s výrazem dítětě a obdivně pokukoval po našich psech. Jindro, já ho nechám pohladit Hollýkovou…. oznámila jsem a vstala. Muž-dítě se tetelil radostí a protože psi to nejspíš poznají, Holly ho začala opatrně olizovat. Nastavil jí tvář a držel. Chtěl vědět, jak se jmenuje a kolik je jí let. Neuměl vyslovit jméno Holly a tak se spokojil s jejím oslovováním „Hóólkýý“. Naše vlčice Kira nejprve zpovzdálí pozorovala to velké dítě a pak se také nechala pohladit…. Rozloučili jsme se s několikerým přáním všeho nejlepšího a dobrého, a když jsme odcházeli, za zády se nám hlasitě ozývalo: jáááá tóóó věéěéděěl, néééúúúúblííížili mýýýý, néééúúúúblííížili mýýýý!
Bylo to fajn, udělat někomu radost. Ale když se po pár metrech z další lavičky ozvalo Dóóóbrýýý dééén, Jindra se na mě nekompromisně podíval a přidal do kroku….
V sobotu ráno jsem nemohla dospat. Neměla jsem strach z toho, že třeba nedolezu a uříznu si ostudu. To vůbec ne. Moje obavy pramenily z toho, že v propozicích pořadatel uvedl: Kategorie MID cca 40 km, ale podle udaných kontrolních bodů to bylo 45 km! Přitom já se neustále utěšovala, že značka cca může klidně znamenat i třeba „jen“ 36km! Maximálně 38… Omyl! Podle GPS to nakonec bylo rovných 48! …ale to já ještě netušila :-)
Ráno jsem se nervozně oblékala a s povzdechem „Ať si záchranáři užijí!“ se navlékla do svého nejlepšího spodního prádla. Tato moje úchylka pramení ze rčení: Dneska mě klidně může přejet auto, mám totiž skvěle sladěné spodní prádlo… A když prádlo, tak i Swarovski! A tak kromě prstýnků jsem se ozdobila svými šperky s nejoblíbenějšími zelenými kameny… Musím říct, že k maskáčům se hodily dokonale!
Pžed startem jsem se snažila optimisticky nabudit a myslet pozitivně!
8:04 START
Prvních 5 kilometrů vedlo do Litoměřic, kde jsme na náměstí opravdu budili velkou pozornost. Tlupa zvláštně oděných lidí se psy přivázanými k tělu pohybující se buď individuálně či po dvojicích….
První kopec. Vyhlídku nad městem jsem skoro vyběhla a Jindra mě chválil za skvělý mezičas. O 10 hodin později na tom samém místě už bylo všechno jinak….
Na 15 km jsem zhltla rohlík s paštikou a v duchu na sebe byl pyšná. Zatím to šlo. :-) Kopce střídali vrcholy a vrcholy zas kopce a já dospěla k poznání, že krajina českého středohoří je opravdu hóódně rozmanitá a hlavně není vůbec rovná!!! Jak jsem se přibližovala ke dvacítce, začlo mě mé tělo pobolívat. A to zcela nesynchronizovaně, asi takto: pravé koleno s levou kyčlí, levé lýtko s pravým nožním malíčkem, sedací svalstvo s krční páteří, atd. atd. a já občas začala pofňukávat….

22 km se nevydařil! Zapadli jsme do pravé vesnické hospůdky v obci Třebušín a já si dala svou nejoblíbenější polévku. Polévku Dršťkovou. A k tomu pravou hospodskou malinovku. …když už jsme tady… Seděla jsem, pochutnávala si a vzhlížela na tyčící se ohromnou skálu porostlou mechem a žlutým kvítím. Jindry jsem se zeptala: Tam ale nepolezem, viď? Lezli jsme. Dršťková polévka vůbec nebyla dobrá volba!! Vrch Kalich byl i tak dobyt a já zjistila, že horší než výstup je právě ten sestup zpět do údolí. Jindra naštěstí naše psy naučil skvělý povel „za paty“, takže čubiny z kopce netáhly, ale i tak to bylo náročné. Na 27 km jsem se zčásti převlékla a začala přemýšlet o tom, že teď už to nemůžu vzdát a musím dolézt zpět do Terezína. Na 30 až 35 km mě postihla krize. Fyzická, psychická, všude číhající a protivná! Své sestře jsem už neposílala vtipné sms, ale stroze jsem udávala ušlou trasu. Měla jsem toho plný brejle!!!!
V tu chvíli o mě nejspíš zapochyboval i Jindra, který mi začal slibovat báječnou hospůdku v obci Lbín. Hospůdka byla! Ale na prodej! Sesunula jsem se na jakousi lavičku a stále dokola mlela „já už nemůžu“….. Sluníčko krásně svítilo a byl báječný jarní den. Ze zahrad se linuly vůně grilovaných pochutin a já silou vůle zvládala trasu Terezín – Litoměřice – Žitenice – Pohořany – Dlouhý vrch – Staňkovice – Třebušín – Kalich – Řepčice – Proboštov – Tašov - Čeřeniště – Lbín – Skalice – Pokratice – Litoměřice – Terezín. Na 40 km to se mnou málem švihlo. Byla jsem přehřátá, chtělo se mi spát a prostě nebejt! Na náměstí v Liťáku jsem se svezla do plastové židle a nevnímala svět. Od vedlejšího stolku se ozvalo: Ahoj! Zdravila mě sympatická longařka, holka která zvládla skoro 100km a kterou od cíle dělilo posledních 5. Záviděla jsem jí. Vypadala spokojeně! Já, na pokraji svých sil, do sebe vlila ledový tonik a o báječnou točenou zmrzlinu se podělila s Holly a Kirou. A jak nás tak míjeli a vlastně předbíhali ostatní závodníci, dostala jsem novou sílu a chuť to zvládnout a dojít.
18:57 CÍL
Druhý den v neděli, při vyhlašování výsledků jsem nevěřila vlastním očím ani uším! V kategorii MID – ženy se zúčastnilo 42 hrdinek a jejich psů. 6 vzdalo a ze zbývajících 36 jsem já s Holly nakonec skončila na 17 místě! :-)
Jindra s Kirou se stejným časem v kategorii MID - muži obsadili místo 10té!
A tak jsem nesmazatelně vstoupila na scénu dogtrekkingu a už se těším na „Jednookého vlka“!
Vaše Lenka

jít zpět

Správa webu