Novinky

27.09.11 Nic neber!

Jako vždy jsem do poslední chvíle netušila, kdy já, Holly a Kira vyrazíme k moři. Zatímco Vlaďka a Pavel s Jitkou měli o době svého odjezdu úplně jasné představy již počátkem týdne, já jsem stále tápala v temnotách. Jindrovi se totiž na cestu dlouhou přes 1000 km nechtělo.
Chvilku to vypadalo, že vyrazíme až v sobotu ráno, ale nakonec jsem se ve čtvrtek večer dozvěděla od své mladší dcery Verunky, že mám raději začít balit dřív, protože to vypadá, že nakonec také odjedeme už v pátek. Přesně v 19,00 hodin jsem do auta nacpala poslední spacák (pro jistotu jsem jich vezla šest), Holly a Kiru zavřela do přepravního boxu a osmkrát se ještě vrátila „pro něco důležitého“. V 19,15 jsme odfrčeli. Cestou k hranicím jsem poslala ještě asi tak sedmdesát esemesek, rozdala poslední úkoly a začala se těšit. Trasa nám ubíhala přesně podle GPS navigace a já průběžně zjišťovala, jak jsou na tom ostatní ForPes teamy. Přestože jsme vyjeli poslední, v Rakousku jsme již suverénně vedli. Na hranicích s Chorvatskem jsem si připomněla staré dobré „celní“ časy a divila se, že nikdo nechce vidět pasy našich psů. A jak asi poznají, že vezeme psy?!, poučil mě Jindra a já si uvědomila, že je to vlastně pravda. Náš vůz má totiž tmavá neprůhledná skla.
První setkání s chorvatským orgánem na mě čekalo na dálničním odpočívadle někdy kolem třetí hodiny ráno. Pánovi v oranžově blikajícím voze ani tak moc nevadilo, že jsem nedovoleně přelezla svodidla chránící prudce se svažující sráz jako to, že paní Hollýková není na vodítku. POZOR! Německý ovčák na volno! Ohrožení Chorvaté zděšeně prchající před paní Hollýkovou. Škoda, že bylo moc brzo a na parkovišti jsme byli sami. To mohli být titulky! Možná i televizní!
Do kempu Livada v městečku Sveti Filip i Jakov jsme dorazili po ránu jako první a po vřelém přivítání paní Irenou, majitelkou, nám byla přidělena „VIP“ chatka s číslem 2. Paní Hollýková byla úplně nadšená z našeho téměř strategického místa ubytování, neboť se hned jala hlídat branku na pláž. Naopak Kiru upoutala informace o tom, že v kempu bydlí kočička slyšící na jméno Lucky, o kterou paní Irena nechce v žádném případě přijít. Já už tak nadšená nebyla. Hlídací Holly a na kočku natěšená Kira. Hlavou se mi mihlo několik katastrofických scénářů, ale pohled na moře vše zahnal. Po nás se do kempu nahrnuli Vlaďka s dětmi a rodina Zimermanových. Chyběla už jen Sonička Krůtová se svým mužským doprovodem. Chatky s čísly 1, 2, 3 a 4 se začaly zabydlovat. Zbytek kempu postupně obsadili irští vlkodavové, saluki, rhodésky ridgbeak, whipeti a italští chrtíci. Sobota a neděle proběhli v poklidném koupání a opalování. Teplota vzduchu i moře byla úžasná. Letní idyla, řev cikád a šplouchání moře, byly narušeny pouze na několik málo minut vždy, když pejskové se svými majiteli procházeli brankou na pláž, kterou zrovna ostražitě, s řetězem kolem krku, hlídala Holly. Je až s podivem, jak byla ve svém jančení vytrvalá. A když čtvrtý den úplně náhodou při svém zběsilém hlídání přetrhla svůj řetízkový obojek a zároveň i karabinu řetězu, byla tak překvapená, že se své nenadálé svobody lekla a k salukám si pouze čuchla.
V pondělí ráno se zvedl vítr, obloha se zatáhla a počasí se nám pokazilo. Chvílemi bouřilo o sto šest a vypadalo to, že déšť jen tak neustane, ale opak byl pravdou. Sice nám do chaty číslo 2 napršelo a já musela rozmístit hrnce, pánvičku a dva hluboké talíře na chytání vody, ale déšť spláchl všechen prach a pročistil vzduch. A my jsme vyrazili cvičit. Předsevzali jsme si, že u moře docvičíme vše, na co nemáme klid a čas doma. Vlaďka se vrhla na rozlišování pachů předmětů a my ostatní se věnovali těm obyčejnějším cvikům. (Jednou při večerním cvičení s Holly mi němečtí turisté dokonce tleskali a vykřikovali bravo.)
Je pravda, že jsem vůbec netušila, jaký mají Chorvaté vztah ke psům. A poznala jsem, že příznivý zrovna ne. Bojí se jich. Výhodou pro nás bylo, že jsme měli spoustu obdivovatelů, zejména dětí, a na procházkách jsme kromě dalších obyvatelů kempu jiné pejsky téměř nepotkávali. Nevýhodou bylo, že jsem celkem třikrát musela – zarputile česky – na pláži vysvětlovat, že naši psi nikoho neobtěžují, jsou čistotní a očkovaní s veterinárním potvrzením o svém zdravotním stavu a pan starosta městečka Sveti Filip i Jakov o nás ví a je rád, že jsme přijeli!!! Nakonec jsem měla tu čest osobně se seznámit i s hlavním inspektorem pláže. Vytáhl na mě svůj průkaz právě ve chvíli, kdy jsme se s paní Hollýkovou opalovaly. Po chvilce vzájemného argumentování mu nezbývalo než shledat, že je vše v pořádku a odjet zpět do svého úřadu v Biogradu na More.
V úterý večer jsme s Vlaďkou, Holly a GouGou vyrazili spletí úzkých uliček nakupovat. Cestou zpět Vlaďka na pláži vykřikla: Hele pes! A bordera! Černobílá! Jééé, podívej. Je pěkná! ...a není to náhodou tvoje bordera?, odvětila jsem. Byla! Byla to Quenna s Kájou a Jitkou. Až mi bylo Vlaďky líto. Jakou ta měla radost, že v Chorvatsku potkala psa a zrovna borderkolii. Škoda, že zrovna tu svojí... :-)
Jelikož jsem již druhý den při nakupování zmrzliny ztratila všechny naše chorvatské peníze, nevyšel mi můj plán stravovat se v místních hospůdkách. Musela jsem připravovat jídlo z vlastních zdrojů a občas jsem se dostávala do prekérní situace. Ještě, že vzorná rodina Zimermanů do svého auta nacpala veškeré běžné potravinářské ingredience v patřičném množství. Chodila jsem si půjčovat téměř vše. Jak to, že nemáme cukr, sůl, koření, kečup, mléko a bůhví co ještě, hřímal Jindra. Vždyť jsi mi doma při balení pořád opakoval „NIC NEBER“, oponovala jsem. Ježíšikriste, to ale platilo na všechny ty tvoje zbytečný krámy! ...no, vidíš, to mě nenapadlo... odvětila jsem a šla si pro změnu něco půjčit do chatky číslo 4 ke Krůtům.
Byla to krásná dovolená! Obzvláště chvíle, kdy volala naše mladší dcera z domova, že si navečer zatopila v krbových kamnech a ráno zjistila, že na nich stál, v danou chvíli již tekl, velký umělý květináč s živou, v dané chvíli již upečenou, rostlinou! Na důkaz svých slov mi tu pohromu poslala ememeskou. Také konflikt mezi paní Hollýkovou a vlkodaví slečnou Azinkou byl zajímavým zpestřením. Holly z boje odešla s roztrženým uchem a já s pláčem sdělovala Vlaďce, že jsem jí zrovna chtěla fotit na polep auta... Neřvi, okřikla mě Vlaďka. Uši se nešijou! Stejně jí to zhnisá a kus jí upadne! ...bů, bůůů, kvílela jsem a společně s Jitkou čistila roztržené ucho betadinkou. Snad neupadne!
Ve středu Vlaďce došly tatranky. A nepomohli ani Pavel s Jitkou. Zimermani tatranky neměly!
Ve čtvrtek se ztratila kočka Lucky! Pozorovala jsem Kiru, ale ta nevysílala žádné významné signály a tvářila se nezúčastněně. Ani nemrkla. V pátek se kočka našla. Oddechla jsem si! Kira se totiž během pobytu vydala na pár individuálních procházek (jednou se vrátila s půlkou pizzy) a naše děti jí s chutí chodili „hledat“.
Celých osm dní jsme si užívali pohodu, klid a prodloužené prázdniny. Děti byly skoro vzorné a hafani také. Vyrazili jsme i na několik výletů, do přístavu Biograd na More, do přírodní rezervace Krka a na rozhlednu. (Na posledních dvou jmenovaných jsem nebyla, četla jsem si v chatce, takže se nemůžete kochat fotografiemi z těchto míst.) Po večerech jsme hráli společenské hry, oblíbené byly zejména Aktivity, Česko a karty s osmi jokery. Protože nás bylo hodně, hráli jsme, kromě karet, po dvojicích. První večer jsem se dvojičila s Vlaďkou a ten další s Evičkou. Evičku jsem do dvojice nechtěla, protože je malá a ještě nezná historii, geografii, oblasti sportu a kultury a sektor různé. Se svými argumenty jsem však neuspěla. Jako jediná máš titul, dostaneš Evičku!, rozhodl Jindra. A Evička překvapila! V těžké hře Česko jsme skončily na krásném druhém místě! Hned za Zimermanovými.
Také sportování nám šlo skvěle! Jindra s sebou přibalil nafukovací surf typu SUP - STAND UP PADDLE SURFING. Horkou novinku z havajských ostrovů s popisem „Pádlovat na surfu zvládne za 5 minut každý průměrně obratný rekreační sportovec. Doporučujeme surferům pro bezvětrné dny, stejně jako jejich partnerkám a dětem.“, jsme si vyzkoušeli všichni. Psi také! Dovoluji si poznamenat, že za 5 minut to zvládli jen někteří z nás :-)
Vaše Lenka

jít zpět

Správa webu