Novinky

02.05.11 A jaké to bylo?

Skvěléééé :-)
Během pátku mi Jindra hlásil kilometry a já věděla, že on i Kira jsou v pohodě. Svých 87 km zvládli na výbornou a v pěkném čase...

Sobota ráno, 6:40 hodin. Pavel s Jitkou, Gogouškem a Fidem, nažhaveni, vybaveni a plni očekávání se na odpočívadle ve Velvětech dozvěděli, že já si v teple domova při ranní kávě teprve mažu nohy. Trasu Oldřichov - Velvěty však zvládám v rekordním čase a tak v 7:02 jsem je již míjela a naváděla směr Opárenské údolí, kemp Jordán. Přijeli jsme přesně načas! Veterinární prohlídka nás všech dopadla dobře, takže jsme já v 7:45 a Jitka s Pavlem v 7:46 vyrazili. ForPesácká Bára s Archibaldem a se svým Radkem bez psa už v té době šlapali směr Malé Žernoseky. Já se snařila o pár momentek a přitom jsem udiveně pozorovala Pavlovo batoh, údajně vážící "jen" 8kg. S mým velice odlehčeným minibatůžkem se jeho krosna nedala vůbec srovnat. Měl s sebou snad úplně všechno a ještě určitě něco navíc. Vesele rozprávějíc a poočku pozorujíc konkurenci jsme stoupali do příkrého kopce. V Chotiměři jsme se převelice divili, že nejsme v Litochovicích. Tato zásadní drobná chyba nás stála něco síly. Nebyli jsme sice sami, kdo takhle zakufroval, ale potěšující to rozhodně nebylo. Po zběsilém hledání správné "žluté" jsme se napojili zpět na midařskou trasu a vzápětí zabloudili úplně. V lese kdesi nad Labem jsme netušili, kde jsme. Pomohla nám pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Na strom jsme nelezli, ale našli jsme nezalesněný palouček s výhledem na lesknoucí se Labe. Ještěže jsme jezdila na obrany do Prackovic. Hned jsem měla jasno. Problém však byl s opětovným nalezením "žluté". Nebyla nikde. A tak nám pomohl přítel na telefonu - Jindra. Nejprve mě mírně pokáral, že nám připravil tak skvělé mapy s vytečkovanou trasou, že i malé dítě by došlo, a vzápětí vysvětlil, co, jak a kde. Ani jsem neměla sílu mu říct, že Pavel svou vytečkovanou mapu věnoval jedné zbloudivší a tak máme už jen jednu a do té koukám já. Jindra nás tedy navedl, já ho neposlechla a přesvědčila Pavla s Jitkou, že se zpět do civilizace vydáme po kolejích. S podmínkou, že nebudeme ani špitat, abychom nepřeslechli případný blížící se vlak, jsme zariskovali a vydali se po pražcích. Povedlo se. Zastávka Radejčín se nás zdálky smála a v ústrety nám vyšly vstříc místní slepice i s kohoutem. Fido byl nadšený! Jitka, která k němu byla připoutána caniscrossovou šňůrou už méně! U rozcestníku nám pomohla jakási domorodkyně a poradila kudy kam. My jsme však její dobře míněné radě neporozuměli a opět, ale jen malinko, zabloudili. Ještěže Jindra měl skvělý signál a nabité baterie. Poradil nám a my již dále šlapali po vytýčené trase! Ponaučeni, sledovali jsme značky, oči napínali a vše porovnávali s mapou. V Dolních Zálezlech jsem vyhlásila náplasťovou přestávku a olepila si palce, malíčky a paty u pomníku Vítězství. Vyrazila jsem totiž v sálové obuvi a to se mi tak trochánku vymstilo. Cítila jsem každou nerovnost, každý kamínek. Cestou k Vaňovskému vodopádu se u sloupu veřejneho osvětlení pro změnu olepil Pavel a "beželi" jsme dál k cíli. Bylo po 15té hodině. Jindra už dávno odpočíval doma v posteli a my se potili směrem k Podlešínu. Cestou "na Stebno" nás zarazil jeden dobrý člověk a vysvětlil mi, že mapu držím vzhůru nohama. Převrátil mi ji a poslal nás na druhou stranu. Na vysvětlenou utrousil, že u plotu svého domku stojí již od rána a otáčí mapy.
Jak přibývalo hodin, přibývalo i domorodců. Všichni normální a spořádaní spoluobčané se totiž chystali na pálení čarodějnic. My se pozvolna chystali k cíli. Po měkkém to šlo, po asfaltu už byla krize. Tesně po 18té hodině jsem to na autobusové zastávce v Žimu zabalila.
Pokračování zítra :-)
Vaše Lenka

jít zpět

Správa webu