ForPes - kynologický klub Teplice

602 769 135
733 598 789
732 407 741
Dubská 602
Teplice
info@forpes.cz







Fotoknihovna ForPes Teplice

Novinky

05.10.17 Máme ho! Kde byl? V Obci Hrobce, část Rohatce….

Ale pěkně popořádku.
Jack k nám na ForPes přišel ze své vůle, hubený s více jak metrovým silným řetězem na krku, v prosinci roku 2011. A protože se nám nepovedlo dohledat jeho původní "rodinu", ani najít vhodnou novou, tak na ForPesu zůstal. Za těch téměř šest let Vlaďka s Jackem složila několik zkoušek ze sportovní kynologie, získal coursingovou licenci, účastnil se závodů ve flyballu a Ondra s ním běhá agility ve dvojkách. Přesto si Jack svého dobrého bydla neváží a svůj život občas bere na lehkou váhu. Jack je totiž známý prudič. Mezi našimi ostatními psy často vyvolává sváry, nejvíce zlobí Quennu a dovoluje si na Gogouše. S paní Hollýkovou se několikrát dostal do křížku tak, že vyvázl jen taktak. S přicházejícím věkem se u Jacka rozvinula silná reakce na dělobuchy a petardy, takže v období vánočních svátků s ním bývá trochu peklo. A poslední dobou, kdy na blízké venkovní sportovní střelnici Na Dolinách se obnovila střelba z velkorážních zbraní, se Jackovi na našem cvičáku přestalo líbit a v době palby je nejraději zalezlý v autě. Ovšem v úterý bylo vše trochu jinak. Hrabaly jsme s Vlaďkou listí, psi pobíhali a v rámci možností se navzájem kočkovali. Na střelnici byl klid. Rychle se stmívalo a my začaly sklízet hrabací nástroje. Jen na chvilku jsme usedly a Jack, jak bylo jeho špatným zvykem, vyskočil na stůl pod pergolou. "Jacku, ty debile, okamžitě zmizni z toho stolu" – tak to byla poslední slova, která ten večer Jack ode mne slyšel…. Chvilku jsme s Vlaďkou ještě něco probíraly, pak se ozvala rána, Jack v panice podlezl bránu a zmizel.
Bude doma, cestu zná.
Dojela jsem domů, nakrmila psy a volá Vlaďka: "Jack domů nedoběhl…" V tu chvíli jsem ještě byla v klidu, ráno už ne.
Dopoledne jsme s Vlaďkou na facebook umístily zprávu, že Jack zmizel. Díky sdílení našich kamarádů, příznivců a známých se zpráva šířila velmi rychle. Na odpoledne jsem si zrušila pravidelný trénink pasení s Moonou a naplánovala hledání v terénu. Protože Jack měl z ulice Dubská běžet směr centrum, vydaly jsme se po jeho stopách. Už během dopoledne jsem pracovala se třemi teoriemi: 1) Jacka odchytili cikáni obývající zdevastované domy vedle nákupního centra, 2) Jacka lapil nějaký postarší člověk, který ho "zachránil", a který neovládá facebook, 3) Jack k někomu nastoupil do auta a odjel…
Cesta pěšky byla dobrodružná. Vlezly jsme s Vlaďkou do těch příšerných činžáků a velmi slušně se ptaly daných obyvatel. Sice jsme neuspěly, ale značně jsme si rozšířily obzory a získaly povědomí o "jiných způsobech bydlení". S příslibem, že nám určitě dají vědět, kdyby se Jack objevil, jsme postupovaly dál. A dalo by se říct, že rovnou do další divočiny. O mnoha místech lemujících blíže i vzdáleněji Dubskou ulici a o jejich stálých či náhodných obyvatelích jsme s Vlaďkou do včerejšího dne neměly ani potuchu. Prolezly jsme místa pod čtyřproudovou silnicí a prošly se kolem a po železniční trati na hlavním tahu Ústí – Most vedle velké světelné křižovatky u bývalé Lověny. Při překonávání kolejí jsem hystericky vykřikovala, že se příšerně bojím a že to vše dělám jen pro toho ********* čokla. Dotazy u bezdomovců a jiných pochybných existencí mi šly daleko líp. Vynechala jsem jen čtyři, kteří polehávali v podchodu u fotbalového stadionu, a kterých jsem se už od pohledu opravdu bála. Prohledaly jsme i kontejnery. Došly až na náměstí Svobody. Nic. Úplně bezradné jsme se vrátily na cvičák, nacpaly do aut své psy a vydaly se každá ke svému domovu.
Při jízdě autem mi telefon začal dávat hlasitě najevo, že mu dochází šťáva. Nakrmila jsem psy a telefon napojila na nabíječku. Pak jsem teprve mrkla na facebook, kde na mé zdi již PŮLHODINY visel odkaz, kde byly DVĚ FOTKY JACKA! Srdce mi tlouklo tak, že přehlušilo úplně vše kolem. Báro, Báro, ječela jsem na celý barák a rychle jsem zapínala velký počítač. "Báro, zavolej Vlaďce! Máme Jacka! Ať přijede!" …ano, byla jsem hysterická a má hysterie se stupňovala úměrně s tím, že mi nešlo spojit se s nálezcem. HROBCE, ROHATCE! Kde se tam vzal? Najela jsem na webové stránky obce Hrobce a našla čísla na mobil pana starosty a paní místostarostky. Starosta byl nedostupný, místostarostka to nezvedala. Adrenalin mi stříkal i z uší. Přijela Vlaďka. Volala místostarostka. "Paní místostarostko, tady Knorrová, z krajskýho úřadu, asi se známe, máte našeho psa a já ho chci hned teď a hned k vám jedu, ale bude mi to trvat asi tak hodinu…" Paní místostarostka měla velké pochopení k mému brebentění a k nesouvislému vykřikování, jak jsem strašně ráda, že se našel, byla velmi vstřícná!. Za chvíli mi volal pan starosta. Ó děkuji za ty dva milé představitele Obce Hrobce!
Skočily jsme s Vlaďkou do auta a vyrazily. Nefungoval mi Waze, zběžně jsem věděla, že Hrobce, část Rohatce, jsou někde u Roudnice nad Labem. Tentokrát jsem zvolila druhou dceru. "Verčo, tady máma, volám od Vlaďky, najeď na mapu, jsem úplně v p****i, vzala jsem to přes Velemín a musím na D8 a nevím, kde mám pak sjet na ty Hrobce?" Verča mi po telefonu vysvětlovala cestu a já si ve Velemíně vzpomněla, že jsem si na mobilu vypla "polohu". Zastavila jsem, přenastavila telefon a díky Verče a Waze našla Hrobce i Rohatce.
Vlaďko, ten blbeček nás nebude vítat a pan starosta si bude myslet, že není náš…. No, to nebude, odvětila Vlaďka. Jack totiž není vítací. On prostě nevítá, neskáče radostí, nemetá kozelce. To vše dělá, jen pokud vidí tenisák. Tenisák jsme nevzaly.
Pan starosta nás přivítal a jedním dechem nám sdělil, že Jack se s ním celý den podílel na vedení obce a ve školce spolu dokonce opravili kanalizaci. Odpoledne pak ve stodole šrotovali zrní pro krůty a k večeru už to vypadalo, že si ho možná nechá… Jack k nám přiběhl a já hned četla jeho myšlenky: "To jsem rád, holky, že jste se stavily, ale tady s tím chlapíkem mám ještě spoustu práce …" a pak se postavil ke dveřím starostova domu. Prostě Jack Pip ForPes I.
Cestou domů jsme přemýšlely, jak to nejspíš bylo. Zvítězila má teorie číslo 3 a viděla bych to asi takhle…
Jack vyrazil ze cvičáku směr domů. Cca po 100 metrech se oklepal a už byl v klidu, protože žádná další rána nenásledovala. Ovšem při křížení Dubské a Nákladní se mu někde na parkovišti nebo na čerpací stanici do cesty připletl kamion. Jack ochotně nastoupil, protože se velmi rád vozí. V kabině přes noc, kdy řidič nejspíše musel dodržet povinnou přestávku v jízdě, se pohodlně a v teple vyspal a ráno se vezl směr Praha. "Při stavění na čůrání" anebo při dojezdu do cíle k nějakému skladu v průmyslové zóně kdesi na roudnicku Jack z kamionu buď zdrhnul, anebo ho řidič sám vysadil. A tak se Jack ocitnul 50 km od domova s vidinou nových dobrodružství… ,což jsem mu s chutí překazila!
Vaše Lenka
PS: Jsem velmi ráda, že Jack nedojel až někam k Brnu!






jít zpět


Správa webu