Lenky psí blog

19.03.13 Manson a oranžové tlapky

Z fáze klidu a radostí jsme se ve čtvrtek odpoledne přesunuli do fáze obav a starostí. Netuším, jak se to stalo, ačkoli jsem byla přímo u toho… Vytírala jsem porodní bednu a štěňata se proháněla po místnosti. Veronika mi pomáhala a najednou se zhrozila: Mamko, Manson, jeho oko! V mžiku jsem držela malého Mansona v náručí a zároveň vytáčela Vlaďku. Manson měl zraněné oko. Byl však v tak bojovné náladě, že nejenže ani nepípl, ale opravdu urputně se mi dral z náručí zpět „na svobodu“. Telefon musela převzít Verča a já ve stavu naprosté šílenosti skočila do auta, kde jsem Mansona zavřela do přepravky a uháněla směr nejbližší teplická veterinární ordinace. Verča, holka naše šikovná, mezitím zavolala paní veterinářce a popsala vzniklou situaci včetně stavu mé mysli, takže na veterině nás již očekávali. Samozřejmě, že celou cestu do Teplic všichni řidiči přede mnou vzorně dodržovali dopravní předpisy a mě tím doháněli k nepříčetnosti. Do čekárny jsem se vřítila téměř společně s Vlaďkou a paní doktorka z nás vůbec radost neměla. Manson byl neuvěřitelně statečný a já polykala slzy. Po ošetření vypadal jak pirát a modré stehy, kterými paní doktorka k sobě sešila jeho oční víčka z něj udělaly drsňáka. Dostali jsme léky, antibiotika a kapky a frčeli domů. Doma jsem se pomalu vzpamatovávala a Verča vzhled malého „chudáčka“ okomentovala slovy: Je z něj drsný jednooký Manson. Během pátečního dne nás čekaly dvě veterinární kontroly a v podvečer jsme se s paní doktorkou domluvily, že nás pro jistotu ještě doporučí ke známému psímu očnímu lékaři, MVDr. Beránkovi do Pardubic. Program na sobotní den byl tedy jasný. Čekalo nás brzké vstávání a výlet.
200 km dlouhou cestu do Pardubic zvládl Manson bez jakýchkoliv potíží a já si v duchu říkala, jaký je to pašák. Pan doktor ho prohlédl, uspal a odnesl na operační sál. Za půl hodiny jsme ho šli vyzvednout. Zatímco nám pan doktor vysvětloval, co malému prováděl s očíčkem, Manson ve vedlejší místnosti ječel, jako když ho na nože berou. Nasazovali mu totiž plastový ochranný límec. Krásný, průhledný, s oranžovými tlapkami. Jenže Manson nejspíš oranžovou nerad. Vzpouzel se a mrskal hlavou tak, že jsem příští dny viděla úplně barvitě. Co já s ním proboha budu dělat? Jak ho utiším a co na to ostatní štěňata? Moje obavy byly liché. Manson vydržel vyvádět jen pár hodin čítajících celou cestu domů a kousek odpoledne, kdy mě Bára uklidnila slovy: Mami, on ječí, protože si myslí, že je rozhlas!
Pak se Manson prospal a jako když mávne kouzelným proutkem, límec mu už nevadil. Však ho také jeho nová rodina obdivovala, jak mu sluší! Hned v sobotu jim předvedl, jaký je pašák a že blbnout se dá i s trychtýřem kolem krku.
Vaše Lenka

jít zpět

Správa webu